účinkují:
Patricia Kopatchinskaja – recitace, housle
Meesun Hong – housle, viola
Julia Gallego – flétna
Reto Bieri – klarinet
Thomas Kaufmann – violoncello
Joonas Ahonen – klavír
program:
Igor Stravinskij: Příběh vojáka, suita z baletu
Darius Milhaud: Jeu pro housle a klarinet
Béla Bartók: Kontrasty pro housle, klarinet a klavír
Arnold Schönberg: Pierrot lunaire op. 21
„Na koncertě by se mělo něco stát. Nevím co. Ale já pokaždé očekávám zázrak. Přiznávám – nejsem v tomto ohledu příliš skromná!“ říká o sobě rezidenční umělkyně Pražského jara 2025, moldavsko-rakousko-švýcarská houslistka a performerka Patricia Kopatchinskaja. Deník The Guardian tuto fenomenální a všestrannou muzikantku trefně popsal jako „stočenou pružinu, která se může na pódiu vymrštit do jakéhokoliv směru“. PatKop, jak samu sebe Kopatchinskaja přezdívá, šokuje mnohé nejen tím, že hraje naboso, ale i svými nápaditými, řekněme až fantaskními performancemi, jako například Everyday Non-sense, Dies Irae (tímto projektem reagovala na klimatickou krizi a vysídlení), Bye-Bye Beethoven, Kafka-Fragments či neodadaistickou operní inscenací Vergeigt. Nahrávka jejího autorského projektu Death and the Maiden (Smrt a dívka) získala v roce 2016 prestižní cenu Grammy. Zcela výjimečný talent této umělkyně dokládají rovněž četné umělecké rezidence v institucích jako Southbank či Barbican Centre v Londýně, vídeňský Konzerthaus nebo Labská filharmonie a spolupráce s nejlepšími orchestry světa včetně Newyorské filharmonie, Londýnského symfonického orchestru či Concertgebouw Amsterdam. Jako rezidenční umělkyně hostovala též u Berlínských filharmoniků, s nimiž vystoupila po boku šéfdirigentů sira Simona Rattla i Kirilla Petrenka. Nejen houslistka, zpěvačka a herečka, ale rovněž vystudovaná skladatelka se stala také neúnavnou – a dodejme, že velmi úspěšnou – propagátorkou soudobé hudby, neboť jak sama říká: „Člověk čte přece dnešní (nikoliv včerejší) noviny.“ Spolupracuje s žijícími autory jako György Kurtág, Michel van der Aa, Márton Illés, Thomas Larcher nebo Esa-Pekka Salonen a působí také na pozici umělecké partnerky Experimentálního studia SWR, jednoho z nejvýznamnějších mezinárodních výzkumných center v oblasti elektronické hudby.
Své první housle dostala v šesti letech v rodném Moldavsku. Když jí bylo dvanáct, emigrovala rodina do Vídně, kde byla v sedmnácti přijata na Vídeňskou hudební akademii. V jednadvaceti získala stipendium na Hochschule der Künste ve švýcarském Bernu, který se stal nakonec jejím druhým domovem. Nastartovat závratnou mezinárodní kariéru jí umožnil zisk prestižní Credit Suisse Young Artist Award v roce 2002. „Patricia nevěří, že hudba musí být bezvýhradně krásná. Tohle přesvědčení z ní možná činí poněkud kontroverzní osobnost. Zkrátka od hudby čeká že bude obsahovat všechny aspekty našeho opravdového života – od fantazie až po brutalitu,“ napsala o ní na portálu slippedisc.com americká houslistka Anthea Kreston. „Nechci, aby lidé popíjeli pivo a poslouchali u toho Šostakoviče. Chci, aby cítili skutečnou bolest a otevřeli svou představivost. Chci vstoupit hlouběji do jejich duší,“ dodává sama Kopatchinskaja. Její tři kontrastní programy na Pražském jaru, v nichž dostává zajímavý prostor hudba vynikajícího českého skladatele Luboše Fišera, zcela jistě nasytí každého, kdo touží po běžnosti vymykajícímu se zážitku.
„Pierrota nemůžete nikdy opravdu pochopit. A ani nemusíte. Je to obraz z tónů, blízký životu a světu snů,“ říká o symbolistním díle Pierrot lunaire Patricia Kopatchinskaja. Arnold Schönberg (1874–1951) ho napsal v roce 1912 na vybrané texty ze stejnojmenné sbírky Alberta Girauda. Namísto zpěvu zde však uplatnil techniku tzv. Sprechstimme (mluvícího hlasu), kdy sice recitátor zachovává předepsaný rytmus, tóny ale intonuje pouze přibližně se snahou o emotivně vyhrocený a zároveň bezprostřední výraz. „Cítím, že jsem se definitivně vydal vstříc novému způsobu vyjádření, v němž se zvuk stává okamžitým, naturalistickým odrazem citového nitra člověka,“ zapsal si Schönberg v roce vzniku díla. Kopatchinskaja se v Pierrotovi ujme nikoliv houslí, ale hlavní mluvené role, kterou již v minulosti vytvořila například ve spolupráci se členy Berlínských filharmoniků, Göteborských či Montrealských symfoniků nebo Asko/Schönberg Ensemble v Rotterdamu. Do Prahy přijede s fantastickými instrumentalisty, se kterými toto průlomové dílo v roce 2021 nahrála pro label Alpha Classics. „Být součástí tohoto obsazení je splněný sen,“ poznamenal po natáčení klavírista Joonas Ahonen, mimochodem bývalý člen pražskojarnímu publiku dobře známého Klangfora Wien. V historii Pražského jara zazněl Pierrot lunaire zatím pouze dvakrát, a to v roce 1965 a pak v roce 2006 v provedení členů Ensemble intercontemporain a Hilary Summers. Pražské jaro tak otevře svou náruč k provedení tohoto pozoruhodného díla znovu po téměř dvaceti letech a svěřuje ho jedinečnému talentu a umělecké všestrannosti Patricie Kopatchinské a jejích uměleckých kolegů. Nebyla by to však PatKop, jak zná rodačku z Moldavska celý hudební svět, aby dílo neprovedla po svém. Na speciálně nasvíceném pódiu vystoupí v kostýmu Pierrota a své spoluhráče zapojí do téměř divadelní kreace.
Vedle Pierrota zazní ještě další tři pozoruhodné skladby, ve kterých se Patricia Kopatchinskaja ujme role komorní hráčky. Příběh vojáka Igora Stravinského (1882–1971) přináší podobenství o vojákovi, který vymění své housle s ďáblem za kouzelnou knihu slibující neomezené bohatství. Na Bartókovy populární Kontrasty, ve kterých rezidenční umělkyně Pražského jara využije i nestandardně přeladěné housle, naváže provedení skladby Jeu (Hra) ze Suity pro housle, klarinet a klavír Daria Milhauda (1892–1974), průkopníka jazzu a polytonality v klasické hudbě. Inspirace jazzem a lidovou hudbou je ostatně tím, co všechna tato tři díla spojuje. A to dokonce i v případě Bély Bartóka (1881–1945), který Kontrasty napsal na objednávku jazzového klarinetisty Bennyho Goodmana. „Lyrická epizoda“ v závěrečné větě ve 13/8 metru připomíná delikátně propracovanou rumbu. Čeká nás úžasný večer plný úžasné hudby!
Koncert se koná v rámci 80. ročníku MHF Pražské jaro.